Norská lesní kočka, to je učiněný elegán
Polodlouhá srst, která má mimořádně hustou podsadu. Nakonec, norská zima přece není žádná legrace a kočky si svetry nepletou. Srst má i mezi polštářky tlapek a mimořádně silný hrudník nechá sousedovu kočku v klidu – miska zůstane nedotčená, norská lesní kráska budí respekt už z velké dálky, prim hraje i velice hustý ocas. Co dalšího můžeme říci o jednom z nejpopulárnějších plemen pro chovatele nejen v našich zeměpisných šířkách?
Vypadá podobně jako mainská mývalí, ale…
Možná se podobá plemenu maine coon, ale chyba lávky – norské lesní kočce totiž na rozdíl od americké kamarádky nevadí, když zmokne a nezastaví ji ani mínus dvacet. V Norsku prší a mrzne, nic nového pod sluncem, že? Kocour má běžně i osm nebo devět kilo, má dlouhé nohy a nápadně vysoké uši. Skutečný gigant, a to platí i pro kočičku, která je vždycky trochu drobnější. V létě sice vylíná většina podsady, ale vizáž se zase tolik nezmění, pořád půjde mezi ostatními kočkami spíše o Goliáše.
A co povaha? Ta je hodně specifická, přestože kočka není vlastně nijak zvlášť šlechtěná – a vyvinula se v říši Vikingů zcela svébytně, jde o nefalšovaného milovníka lidské společnosti, který se dokáže za jistých okolností spřátelit i s pejsky. Zvídavá, velmi chytrá a zábavná, přesně to jsou atributy povahy norské lesní kočky. Šplhání obecně kočkám nedělá problém, ale tahle je skutečným mistrem. Chce se hodně vydovádět, určitě není gaučovým povalečem a působí (nejen) velmi inteligentně. Určitě vám také doma nebude stačit jedna, protože dvě norské lesní kočky už znamenají spoustu radosti, i když někdy po nich zůstane rozbitý květináč.
Dlouhou srst si s radostí upravují norské lesní kočky samy, ale když je jednou týdně trochu pročešete, určitě nebudou nijak zvlášť proti. Vyvinula se přirozeně v přírodě po stovkách let, takže genetické vady nebo nemožnost reprodukce jsou k vidění málokdy. Zvláštní požadavky na chov vlastně nemá, snad kromě velké zahrady!
